Martinický palác na Hradčanském náměstí  (v kostce)

Jeden z nejkrásnějších pozdně renesančních paláců Prahy vznikl původně ve dvou etapách v rozmezí zhruba osmdesáti let, tzn. 1550 – 1630 rozšířením a přestavbou několika starších gotických domů.
Na místě dnešního paláce stávaly ve druhé polovině 14. století čtyři gotické budovy. Jednu z nich vlastnil známý letopisec/chronicler Beneš Krabice z Weitmile (ten byl Karlem IV. pověřen řídit stavbu chrámu sv.Víta). V dalším domě bydlela paní Ovka, dvorní dáma královny Elišky/maid of honor. Podle legendy se zde tato dvorní dáma čas od času po půlnoci zjevuje v doprovodu ohnivého psa, který vybíhá od paláce směrem na Nový svět, kde mizí.
V roce 1541 postihl Malou Stranu a Hradčany velký požár, který gotické domy zcela zdevastoval. O několik let později pozemek odkoupil Ondřej Teyffle z Zeilberku (vojenský velitel pevnosti Uhrách) a začal s renesanční přestavbou. Teyffle v roce 1583 objekt prodává Jiřímu Bořitovi z Martinic na Smečně (zemský sudí, posléze Nejvyšší kancléř Království českého), který ji začal okamžitě přestavovat. Hradčanské náměstí bylo tehdy sídlem šlechticů z králova okruhu. Příkladem mu mohli být i zástupci urozených rodů, kteří měli svá reprezentativní sídla v blízkosti Pražského hradu (Rožmberkové, Lobkowicové atd.) Palác byl v majetku rodu Martiniců až do roku 1788, kdy rod vymřel po meči (jejich pohřební kaple je ve svatovítské katedrále – kaple sv. Ondřeje neboli Martinická kaple).
Martinický palác svou nynější podobu získal za vlastnictví Jaroslava Bořity z Martinic, synovce předchozího vlastníka, který začal s přestavbou před rokem 1618. Následně byla přestavba přerušena (Jaroslav Bořita z Martinic totiž patřil v roce 1618 mezi defenestrované místodržitele) a dokončena ve 30. letech 17. století.
V této době byla budova rozšířena o jedno patro, přistavěno severní křídlo s velkým sálem, doplněny malované trámové stropy a do hlavního průčelí vsazena deska z červeného mramoru s heraldickým znakem Martiniců– hvězda a leknínové stvoly s kořeny.
Dostavba byla realizována v raně barokním stylu. Budova je bohatě vyzdobena venkovními sgrafity, kde jsou z ulice Kanovnické (zleva) zobrazeny výjevy Josefa Egyptského z konce 16. století. Jedná se o tři scény, z nichž první je Josefovi bratři strhávají z Josefa suknici/Josephs’ brothers taking off his kilt (Gn37,1-36).
Další sgrafitová výplň znázorňuje Pokušení Josefa Putifarovou ženou a nakonec téma Josef na dvoře faraóna.

Průjezdem do Martinického paláce se dostaneme na nádvoří, kde je zpracovaná sgrafitová výzdoba skutků Samsonových v prvním patře západní stěny východního křídla (Samson trhající lva, Samson vynáší bránu Gaty na vrcholek hor). Tento cyklus byl převzat z ilustrací Lutherovy Wartburské bible (r.1534).
V levé části této stěny jsou sgrafita na téma Herkulových činů (Herkules nesoucí sloup, Potrestání kentaura Nessa, Herkules a lernejská Hydra). Předlohy pro tuto výzdobu zatím nebyly nalezeny.
Vznik obou cyklů je kladen do závěru 16. století. Výzdoba dále pokračuje na severní stěně jižního křídla (nad balkonem), zde jsou postavy dvou bojovníků. Uprostřed nich je umístěn strom, na jehož vrcholu je deska s nápisem JOSVE, podle něho je možno říci, že by se zřejmě mohlo jednat o některou ze scén, na níž je zobrazen Jozue, Mojžíšův nástupce, vojevůdce Izraelitů, jenž dobyl Jericho a potom si podrobil Kanán.

V jižním křídle v prvním patře byl tehdy (1. pol. 17. století) zbudován hlavní sál, ve kterém se kromě jediného původního funkčního krbu nacházel i kasetový strop obsahující 43 kaset. Ten se však nezachoval, a tak se pouze z dochovaných rytin dozvídáme, že na kasetách byly zobrazeny Alegorie církve, Hostina v domě Tobiášově a Hostina Baltazarova v Babylóně, spolu s profánními tématy světských radovánek a lovu.
K sálu byla připojena kaple zdobená uvnitř, ale i po stranách. Kaple se zachovala v původním zjevu do dnešní doby. Okolo vstupu do kaple, který je umístěn v hlavním sále, se na vnější stěně nacházejí poškozené malby Adama a Evy inspirované Dürerovým dílem. Předlohou pravděpodobně byla jeho rytina Adama a Evy z roku 1504. Za pozornost stojí také původní freska jednorožce napravo.

Velmi zajímavá je stropní výzdoba klenby kaple (4 výseče). Na východní straně Nejsvětější Trojice s Pannou Marií (Nanebevzetí P. Marie), na severní straně Poslední pomazání (ta byla nejvíce poškozená), na západní straně Poslední soud a na konec sv. Jiří bojující s drakem (sv. Jiří byl patronem Martinického rodu také kvůli odkazu na původního majitele, Jiřího Bořitu z Martinic).
Spojitost námětů najdeme i na stropě místnosti, která se nachází v prvním patře zobrazující tři teologické ctnosti jako Víru, Lásku a Naději (bývalé apartmá).

Martinický palác je pozoruhodný nejen svou sgrafitovou výzdobou, ale i velkým počtem zachovaných trámových stropu. Ty vznikly při druhé stavební etapě Martinického paláce, která je datována do 20. a 30. let 17. století. Podobné stylové prvky můžeme nalézt na malovaném trámovém stropě v Liechtensteinském paláci v Praze.
Cenné nástěnné malby a téměř ve všech místnostech malované trámové stropy jsou v tak dobrém stavu díky nařízení Josefa II., podle kterého musely být kvůli častým požárům podbity rákosem a omítnuty.

V roce 1799 přešel palác do vlastnictví Josefy Weitenweberové, která zde chtěla umístit co nejvíce nájemních bytů. V roce 1814 se v paláci nacházelo 26 bytových jednotek, ale byla zde i policejní stanice. Stav paláce byl ale špatný a existuje dokonce záznam, že v roce 1835 zde došlo k požáru od blesku.

V roce 1967- 1973 byl palác rekonstruován podle plánu, který zpracoval architekt Zdeněk Hölzel. Projekt byl zhotoven pro Útvar hlavního architekta města Prahy. Při této rekonstrukci došlo částečně k přestavbě paláce. Dále pak byly konzervovány renesanční a raně barokní části, klenby, malované trámové podhledy, freskové a sgrafitové výzdoby. Přistoupilo se také k rekonstrukci hlavního sálu, při které bylo přihlédnuto k zachovaným kresbám z náčrtníku Felixe Weitenwebera (avšak pouze proporční desková dispozice). Nové dlažby byly vyrobeny z vračanského vápence a z mramoru. Na dvůr byl použit trachyte. Dochovala se zde i kašna od sochaře Josefa Vitvara, která je ponechána v původním stavu. V Konírně a přilehlém prostoru se uplatnily osvětlovací skleněné plastiky od sklářského výtvarníka René Roubíčka, jež jsou dnes uloženy v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze.